Kolmo

 

 

Po noční si zvyknu dát pořádnou sprchu a pak se snažím  hned usnout. Ne vždy se zadaří. Někdy se ani nesnažím a v pyžamu usedám k PC. Brouzdám.

Tentokrát jako bych tušila, že by to ani nemělo cenu. Nele je špatně. A tak odbíhám a uklízím, sotva vytřu můžu začít nanovo.  Několikrát zkouším volat paní doktorku ale nebere to, má  dovolenou. Odpoledne se vydáváme směr veterina. Od června změnila místo působení, parkování pohodlné, prostředí vlídné. V čekárně je starší pán s pejskem a naproti nám sedí  tatínek s asi osmiletou holčičkou. U nohy klícku s morčetem. A tak sedíme. Občas někdo další vstoupí do čekárny a zazvoní, jsou mu předány léky a zase odejde. My nic, jako by jsme tam nebyli. Tak čekáme. Zkoušíme opět volat naši paní doktorku, žel má dovolenou. A tak zůstáváme.

Holčička má hlad a žízeň. Tatínek zkouší něco koupit v automatu, žel nefunguje. Odchází nakoupit na nedalekou benzinovou pumpu. Jen co rozbalí bagetu a odstraní víčko na láhvi, Nela začne pumpovat a vyhodí obsah svého žaludku na zem. Honem uklízím,  cítím se trapně, omlouvám se též  z dlouhého čekání vycukanému tatínkovi.

 Přesně po  hodině otevře dveře ordinace vysmátý pan doktor. Oznámí nám, že bere na řadu nově příchozí paní, byla objednána a potom prý nás další.

Vzbouřím se. Proč nám nikdo nebyl schopný říct, že budeme čekat tak dlouho?  Je mi vysvětleno, jak těžký případ řešil, že nic takového nemohl udělat. Proč to neudělal doktor, který ten den pouze předepisoval léky a byl během té doby třikrát v čekárně ? Proč to neudělala jedna ze sester?  je mi položena otázka, proč jsem přišla k nim, když nejsem s jejich službami spokojena. Popravdě odpovídám, že naše paní doktorka má dovolenou, kdyby neměla jela bych k ní.  Je mi vysvětleno, že čekání nyní prodlužuju já,  kvůli mě to bude trvat déle . Spolurukojmí mě začínají nejspíš nenávidět.

Už mlčím, sedím a čekám. Netrvalo to tak dlouho. Konečně vcházíme do ordinace předimenzovaně vlídnému doktorovi, jen očnímu kontaktu se bránil. Nela ošetřena, mě vše důkladně vysvětleno, zaplatím  a můžeme jít. Ještě mě svěděl jazyk ale nemělo by to smysl. Ale i tak si myslím, že jsem udělala dobře, už mě nebaví být rukojmí čekáren.   

 

 

Cestou domů po Chlumecké. Jedeme maličko přes povolenou padesátku. I tak se Jeep  na nás nevychovaně lepí. a vytrubuje. Nemáme kam uhnout a proč taky. S povolením sedmdesátky se auta před námi rozjedou a volnější místo použije ne zrovna bezpečnému manévru. Okamžitě nás vybržďuje. Jednou, dvakrát ...a tak beru foťák a fotím si ho. Nakonec přejíždí do jiného pruhu a odbočuje.  Tak to mě taky nebaví.
Prostě to berte tak, že občas i já musím vypustit páru.