Antonín Kratochvíl

a několikrát avizovaná výstava jeho fotografií v Leica gallery Praha ve Školské ulici.


Vydávame se na dlouhou procházku s Holynkami. Je nutné je řádně vyvětrat, páč na výstavu s námi do centra Prahy nepůjdou. Obědváme čočku a vyrážíme.

Cestu nám nejdřív zkříažil profláknutý fotoobchod.
Jen tak jsme nakoukli ale mladík v červeném triku s nápisem CANON se nenechal odbýt. A tak jsem vymrskla dotaz "kolik stojí baterie do....?" a mladík nemrkl okem a praví " ASI  osNnácet".  Ale správně vytušil, že moji zvědavost  osNnácet neuspokojilo a ptal se nevěřícně "to chcete vědět přesně?" ...než jsem se nadechla k odpovědi, červené triko zmizelo v davu a za čas se opět vynořilo a pravilo "sedNnácetpadesáát"
Než jsem stačila poděkovat, položilo červené triko otázku zákaznikovi, který slintal nad předraženou zrcadlovkou. Jo to je lepší zákazník, to bude jíná. Ale chyba lávky. Dotaz stejný ...tedy kolik stojí........a odpověď stejného ražení..."ASI  třicetpěttisíc" No a pán neváhal a otočil se na podpoadku a šel kamsi jinam, kde se doví, že kus stojí 34.900,kč...a to už zní trošku jinak než něco kolem 35tis. Prostě Baťa by se divil. Konec pohádky.

Další překážku, kterou jsme na cestě za uměleckým prožitkem nedokázali vynechat byl Myšák.
Tak dlouho jsme před lety čekali než proběhně rekonstrukce. Slíbili jsme si, že tam vezmeme Marušku. A pak nějak nebyl nejspíš čas, prostě to neklaplo. No a Marušku už asi do Myšáka nebude možné vzít, to by už nedala a jídlo radost také nedělá.
No nic, prostě asi právě z toho důvodu jsme návštěvu nevynechali. Sedli si v patře ke stolečku,  protože cukrána Myšák je s obsluhou.
K velkému překvapení sympatického pána prvorepublikového ražení bylo mé přání dort Azték, který byl plný hutného čokoládového krému a marcipánu. A Pepovo výběr byl lehký ovocný dort s názvem Florida. Pán se podivil a mile záležitost kolem výběru okomentoval. Přinesl kávu. Já latte a Pepa Capuccinno. A nastal příjemný moment překvapení, kdy na obrázku vidím fotografii kafíček vyzdobených technikou latteart. Prostě ty skvělé malůvky mléčnou pěnou. A nebudu napínat prostě jsme měli oba namalovaná srdíčka.

A mě zamrzelo, že jsem netáhla sebou foťák ale co, půjdem tam určitě znovu a vám návštěvu této skvělé cukrárny vřele doporučuji.(prožívám masochistické období, kdy si zakazuji fotit...a doma nový stroj, to proto abych nejdřív zpracovala to co je nafoceno a také přidala příspěvky. Zatím přibyl třeba zde  a další ale také ještě přibudou...jen ten čas)

No a pak jsme vstoupili  ve Školské do příjemné kavárny Leica, ve které zakoupíme vstupenky na výstavu děl fotografa světového kalibru,  českého původu. A postupujeme do galerie.
Výstava zajímavá. Ovšem nic pro ty, kteří čekají perfektně ostré snímky o barvě už vůbec nemůže být řeč. Jsou ...a zaplaťpánbůh...černobílé, místami milosrdně mázlé. Kompozice si o zlatém řezu asi může nechat zdát ale jsou nesmírně působivé. Zejména zrcadlící kousky v oknech dokáží téměř promluvit.
Škoda, že mistr použil k výstavě pouhých 22 kusů. Ta splasklá bublina očekávání, to mě vždy zamrzí.
Výstavu doplňuje i velice působivá videoprojekce. Téma domov, domovina namíchané s bolestmi světa. Fotografie nejsou prostě líbivé a tak těžko výstavu doporučit. Dilema s tím není nutno řešit protože už  conevidět končí. A další bude nevím kdy ale doufám  bude velkorysejší.

TAk takové bylo  naše volné pondělí.