...a na závěr sladká tečka.

A než na ni dojde,  na onu sladkou tečku, pár zamyšlení i otázek pro dnešní den. Tak třeba...

... pořád mezi námi žijí kaskadéři. Balancují si jen tak nejištěni na provazu v závratných výšinách, nechybí jim úsměv na tváři a čekají, že budeme jejich radost sdílet.
No ale my, šediví a těžkopádní mravenci stojíme dole a i když zvedáme bradu co nejvýše a stoupáme až na samotné špičky, sebevíc se snažíme jim přiblížit ....jejich nadšení se nám nedaří sdílet, bohužel spíš by se dalo říct, že přemýšlíme o pádu....

...otázky dnešního dne můžou znít i takto: kolik mravenců je třeba k záchraně jednoho kaskadéra ?...můžeme očekávat, že kaskadér zžuchne dolů otřepe se a řekne "sakra, už nikdy více" a nebo ještě celý polámaný poleze nahoru pokud možno ještě výš a výš...?.... není jištění kaskadéra týmem mravenců spíš popud k jeho ještě riskantnějším kouskům a pomoc tím pádem postrádá smysl ? dráždí a vyžaduje naši neustálou pozornost právě tímto způsobem?
a otázka na závěr: proč je tak těžké žít s lehkostí?

...o přímé úměře: hodně pracuji.
Zřejmě víc než je zdrávo, protože cítím velkou únavu...nelad, trápí mě, že nemám čas na své blízké, přátele ani sama na sebe ( blog nevyjímaje :oD)
Mám ale víc peněz, které ...abych si TO užila...snadno utratím.
A otázka na tělo, kterou mi položil můj kolega (odmítající dělat přesčasy) zní:
"stojí ti to za to?"

Jak udělat radost milovanému člověku ? Třeba tím, že pozvu na oslavu jeho blízké, kteří ale nemají potřebu cítit jeho blízkost.... asi těžko.
Nebo se mýlim?
 
V závěru dnešního dne došlo k dlouho chystanému setkání. Čas musel uzrát a zorganizovat volnou chvíli bylo na obou stranách trošinku náročné.
Troufám si říct, povedlo se k radosti nás obou :o)
 
I v souvislosti s tímto milým setkáním si kladu otázku ....jestli dlouhá, léty prašná cesta plná překážek i zkoušek vzorného občana je na místě...a jestli je vůbec stěžijní?
Vůbec bych se totiž nedivila, kdyby cestou byla právě necesta.
 

A na závěr avizovaná sladká tečka. V podobě koláče s jablky.

fotila při umělém osvětlení...proč, no protože odcházím do práce za tmy a za tmy se vracím domů

Na jeho počátku je moje užvaněná kolegyně. Možná to znáte, takové to bla bla bla...blábolí o sobě, blábolí i o vás a zejména za vás, protože vy se k slovu určitě v její přítomnosti nedostanete.
Nejdřív toužíte uvést její blábolení na pravou míru protože blábolením uvádí před vašim zrakem sama sebe v omyl ale zůstává u série nádechů a výdechů. A touhu něco říct vystřídá touha ji praštit.

No ale protože věřím v barvy světa, nepodléhám snad toliko černobílému vnímání a i v jejím případě existuje nejen rub ale i líc. A tím je její ochota pomoct, zařídit, obětovat se.
No a zpět ke koláči, předcházela mu cesta mé drahé kolegyně, přes půl deštivé Prahy na zahradu její babičky, kde vyzbírala do baťohu opadaná jablka a ten táhla osůbka zase přes další nemalou část Prahy do práce. Na zádech, auto nemá.

Za ten dar jsem nejdřív myslela, že ji rovnou urazím hlavičku, páč času málo a padaná jabka s panelákem nekamarádí. Nedalo mi, vybičovala jsem se i já k nebývalému výkonu. Ve večerních hodinách, vyčistila okrájela ...do citronové vody...něco snědla a upekla tento koláč.
Těsto z jogurtu, jablka nepřislazovala, skořici nevytahovala (u nás je to zakázané koření...Pepa má jakousi averzi z dětských let či vojny) ovšem drobenku pěkně z máslíčka a hnědého cukru...to se zase nešiďte...a když vaše milovaná osoba miluje mandle, nežinýrujte se a plátečky pěkně navrch rozhoďte (jen bacha ať nespálíte..pěkně zvolna)...i z obyčejné buchty z obyčejně napadaných jablek může být božská mana a z užvaněné kolegyně prima ženská :o)