Google+ Followers

Google+ Followers

pondělí 4. února 2013

Jak se má Maruška



Ptá se nás dost lidí. Známých, sousedů, kamarádů  a nedávano se ptala blogující Miška. Co mám říct ? 

tak v první řadě..pro mě... není snadné ani fotit. Nabíhají mi slova jako etika nebo lidská důstojnost. Ale nakonec jsem dostala na dnešní návštěvě odvahu udělat jen takový malý a rychlý cvak
No, myslím že fotka mluví za všechna slova. Kterých se mi ostatně v některých situacích nedostává. Vlastně jsem celý večer zvažovala, jestli fotku zveřejnit. Jak znám Marušku,  tak ráda by asi nebyla. Z druhé strany si říkám, že existují lidé, kteří nakukují na můj blog. A opravdu by je to zajímalo. Dejme tomu z různých důvodů. Nabízí se myšlenka, že by je i  mělo zajímat, nebo by to bylo pěkné, kdyby je to zajímalo.


A tak asi tolik, že v předvánočním čase to bylo hodně špatné. Maruška přestala jíst a bylo třeba přejít na drinky. Byla dokonce přestěhována  na jiný pokoj. Samozřejmě se svolením mého muže.  Pobývá nyní v těsné blízkosti sesterny, kde ji mají poruce. Sestřičky se starají.

 Koncem roku to nebylo pěkné, nepoznávala nás vůbec nebo naše návštěvy celé prospala. 
Domů si Marušku od jara nebereme. Proč? těžce snáší změnu i cestu samotnou. Jezdíme za ní jak nám dovolí čas. A čas návštěv jsme změnili na ranní hodiny. Přečkám po noční  pár chvil u Mcdoonald.  Pepa se zatím trochu prospí, pořád pracuje dlouho do noci. Po osmé, někdy po deváté mě vyzvedne a jedem. Je to tak lepší, protože je s ohledem na situaci svěžejší než v odpoledních hodinách. Někdy ji oblékneme a posadíme na vozík. Korzujeme areálem. V místní kavárně si dáme kávu nebo čaj. Posledně Maruška dokonce snědla půlku chlebíčku.  Dnes ale nechtěla. A já zase nechci ...neumím to...tlačit na pilu. A tak jsme jen pobyli, pokoušeli se u ní vyvolat vzpomínky na příjemné chvíle, na přátele, povzbudit ji.
 

A takhle vypadá kavárna. V poslední době zaznamenáváme v domově seniorů změny, pokus o zpříjemnění,  polidštění pobytu. Přibyla tahle stará kredenc a další nábytek. Je to jako u babičky :o) 
 
.
 





18 komentářů:

  1. Objímám Vás.Víc slov nedávám :o(.

    OdpovědětVymazat
  2. Jste skvělí!Slova zde nejsou potřeba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věrko nepřipadá mi to. Za skvělého člověka se nepovažuju v žádném případě, znám jiné mnohem lepší...právě ty skvělé. Ale moc děkuji :o)

      Vymazat
  3. Milá Aranelko, chodím k "Vám" už dlouho, jenže jsem nepsavec, tak nereaguji. Teď musím. Taky mám podobnou fotku - maminky, váhala jsem, jestli vyfotit, nakonec jsem si fotku pořídila. I tak vypadá život. Měla jsem maminku 5 let v zařízení, kde se o ni moc hezky starali, taky jsme prožili přesun blíž k sesterně. Od začátku, kdy ještě hezky reagovala na podněty, mluvila, jedla, po krmení a nepoznání, vše jsem s ní prožila. pak už jen dlohé čekání... Je to moc smutné, ale jak jsem psala výše - patří to k životu. Přeji proto hodně sil, hodně radosti z dětí, hlavně těch maličkých. Tady je třeba čerpat naději, sílu, radost a štěstí. Mě bohužel vnoučata nebyla dopřána, tak si toho štěstí važte a užívejte... Zdraví Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko děkuji vám za váš komentář a povzbudivá slova. Budu moc ráda, když se z nepsavce proměníte v psavce :o) a moc vás zdravím

      Vymazat
  4. Aranelko, nemám slova. Je to moc smutné, ale život se nedá jen protancovat. Maruška má veliké štěstí, že vás má, jste jí velikou oporou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ali přesně tak, protancovat rozhodně ne. Maruška, pokud nás poznává tak radost z naši přítomností má. Moc děkuji a zdravím :o)

      Vymazat
  5. Znám, znám. Ale je to smutný, i když si myslím, že nakonec nejvíc pro nás, co vlastně nejsme v tý posteli, ale venku. Možná se mýlím, to poznám až jednou. AŽ.
    Jinak mě moc mile překvapilo to prostředí.
    Já jsem viděla spíš jen horší. Mnohem horší.
    Moc hezká babička to je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, děkuji. No, říkala jsem si, že by bylo vhodné dát do příspěvku i něco pozitivního. Domov si vybírala Maruška sama ještě v době, kdy spíš než ho potřebovala, tak tím terorizovala rodinu...takové to citové vydírání, známe to :oD Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší co mohla udělat, protože po letech vzdnikla situace...téměř ze dne na den, kdy ji bylo třeba někde umístit. No, počkám ještě pár let ..tak dva tři...a požádám si taky, ono člověk nikdy neví :o)

      Vymazat
  6. Smutné, leč pravdivé. A je dobře, že o tom píšeš, tohle téma by nemělo být tabu, naopak.
    I tohle je život. Vzpomínku vám všem a sílu do dalších dnů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivo také jsem to tak nakonec zhodnotila. On by totiž čtenář mohl nabýt dojmu, že jen užíváme. My prostě žijeme v rovnováze...čím větší žal, tím víc užíváme života :o)

      Vymazat
  7. Vzpomněla jsem si na babičku. Jsou to už čtyři roky co umřela. Dlouho před tím, ale už byla prakticky ležák a vlastně do poslední chvíle se o ní maminka starala (je pravda, že poslední týden strávila v nemocnici).
    Babička měla "Alzheimra" a o to horší to bylo. Někdy naprosto prázdný pohled bez špetky života, jindy zmatek a zoufalství v očích, když netušila kdo je a kde je. (Pravdou ovšem je, že to někdy přinášelo až komické situace.)
    Já to prožila "jen" z pozice vnučky, ale vím jak moc těžké to bylo pro mamku (a vlastně překvapivě i pro taťku)

    Přeju pevné nervy a mnoho sil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Familko, je to přesně to samé. A děkuji a moc zdravím

      Vymazat
  8. Nejprve přeji mnoho sil Vám a hodně zdraví a plno energie Marušce.
    A teda musím uznat, že přestože pracuji v krásném novém domově seniorů/mimochodem i se zvláštním režimem/, tak takhle krásně útulné, teplé, příjemné,....to nemáme, bohužel nemáme ani tu kavárničku:-(
    A chtěla jsem povzbudit, není dobré měnit pobyt, když už tak jen přes den, opravdu je to tak lepší hlavně pro Marušku. A je super, že jezdíte, i přestože si v tu chvíli nevzpomene a nejspíše ani potom,kdo jste, tak cítí "teplo", lidé s různými demencemi/omlouvám se, zní to hrozně, bohužel jiné pojmenování neznám/ různého typu ztrácejí paměť a jiné dovednosti, ale city a pocity ne, ať už vnímání citů lidí kolem sebe, tak i projevem svých citů.
    Držte se a žijte každou chvilku s Maruškou naplno!

    OdpovědětVymazat
  9. Já to zažila babičkou i děodou...Liduš, je mi to líto.

    OdpovědětVymazat